A její management se nerozhoduje, jen čeká na další a další analýzy? Čísla jsou pro řízení byznysu rozhodně velmi důležitá, ale je potřeba dát pozor, která čísla a jak často sledujeme, a také kdy je potřeba se rozhodnout na základě dostupných informací a nečekat na nějaké další, nové, protože jinak budeme čekat navždy. O těchto manažerských dilematech, která všichni pravidelně zažíváme (nejenom v práci, ale často i doma ;), je dnešní článek od Dana.
Nejdříve několik případů z praxe, určitě některé poznáte...
1. Šéf mikromanažer - analytik:
který na všechna i nejbanálnější rozhodnutí potřebuje 20+ stránkovou analýzu obsahující nejlépe barevné grafy a potvrzení od tří různých agentur na výzkum trhu (dobrý byznys pro ně!).
2. Firma, která sleduje úplně všechno:
podíly na trhu v různých i úplně bezvýznamných segmentech a ještě k tomu týdně, alokace nákladů podle složitých klíčů, které se stále mění, roční rozpočet a k němu týdenní předpovědi (všem známé “forecasty”) prodejů a porovnávání všeho se vším... přidejte si sami nějaký nesmyslný údaj, který sledujete ve vaší firmě. Nikdo pak nemá čas pořádně analyzovat neustávající tok dat a už vůbec ne se zamyslet, co tato čísla znamenají pro naši strategii. Podkategorií této je ještě situace, kdy než stačíme řádně prozkoumat všechna čísla, už jsou zastaralá a nikdo se jimi nehodlá zabývat.
3. Lokální přístup se nepotkává s globální strategií:
při kterém firma na českém trhu provádí rozsáhlé studie chování spotřebitelů: jak se myjí, co jí k snídani, v kolik hodin chodí na záchod, kdo v rodině rozhoduje o nákupu papírových ubrousků atd. Naše milá “hypotetická” firma a její marketingové oddělení tedy zjistí všechno o svých zákaznících, aby pak strategie inovací přicházela z centrály v Americe (kde několik lidí už slyšelo o místě zvaném Česká republika - Jágr a Havel :) bez možnosti ovlivnit marketingový mix lokálně. Nebo reklama se natáčí pro britský trh a pak dabuje do češtiny... Nic proti globálním strategiím, ale pak jsou nějaké velké studie vyhozené peníze.
4. Informační systém firmy produkuje několik různých hodnot jednoho údaje:
například profitabilita výrobku se významně liší podle toho, které oddělení se do počítače podívá. Tato zapeklitá situace nastává podle mých zkušeností zejména po zavedení jednoho nejmenovaného, ale velmi slavného firemního informačního systému... Pak ovšem nikdo nevěří žádným číslům a firma se dostává do jednoho ze dvou stavů: buď již zmíněná paralýza analýzou nebo (v lepším případě) rozhodování podle intuice vedení - pak záleží, jak dobrou intuici a zkušenosti naše vedení má.
Určitě bychom mohli najít další podobné - jak to vypadá s analýzou různých dat ve vaší firmě? Napište mi do komentářů, ať se dozvíme něco nového a rovnou se tak můžete o své zkušenosti podělit s ostatními čtenáři.
Aby nevznikl dojem, že úplně odsuzuji analýzu dat pro řízení firmy - právě naopak, myslím si, že sledovat čísla a rozumět jim je jedna ze základních činností úspěšných manažerů. Je potřeba rozhodnout, které údaje budeme sledovat jak často a na jakých úrovních řízení firmy a pak vytvořit nějaké standardní reporty, které budou k dispozici na kliknutí myši nebo rovnou v tabletu. Dále je potřeba pravidelně (třeba jednou za čtvrtletí) si sednout a prodiskutovat, jestli jsou informace dostatečné nebo zda některé nejsou zbytečné a reporty upravit. Hlavně se vyvarovat tzv. “salámové metody”, kdy různí lidé odkrajují postupně kolečka, v tomto případě naopak přidávají sledovaná data a reporty, jak je napadne a brzy máme štos papírů (nebo excelů), které nikdo nečte...
Vtipná historka ze společnosti, pro kterou pracuji
Globální schůze vedení, top 40 lidí ve firmě na “výjezdním” zasedání jednou za rok, kde diskutujeme různé zásadní věci, jak jinak. Situace a výsledky tento rok, plán na příští, klíčové inovace, spolupráce mezi jednotlivými divizemi, hodnota firmy na trhu atd. Když přijdou na řadu čísla, náš CFO používá tzv. semafor pro komentování výsledků (červená problém, oranžová jakž takž, zelená ok - dalo by se považovat za obvyklý způsob). Uprostřed věty o profitu naší americké divize jej ovšem zarazí náš CEO se zásadním nápadem: kompletní semafor je podle něj přežitek, budˇ jde vše podle plánu (zelená) nebo ne (červená). Zrušme oranžovou. Zavládlo ticho. Někteří kolegové čtou emaily, takže neposlouchají, jiní vždy souhlasí s CEO, takže jsou zticha, a někteří z nás nevěří svým uším. CFO rozumně vyčkává bez komentáře, čeká, jak se situace vyvine (má spoustu zkušeností). Nakonec se přece najde černá ovce - zvedá ruku šéf vývoje a říká, že pro jeho divizi určitě musí používat původní semafor, aby věděl, v jakém stavu jsou jednotlivé projekty. To si pěkně naběhl! Diskuse, která následovala určitě nepatří do zlatého fondu managementu... nejdůležitější lidé ve firmě tráví čas patnácti minutovým rozhovorem o barvách na semaforu. Výsledek, jak jinak, zrušili jsme oranžovou. Finanční oddělení musí předělat reporty na celém světě. Na profit americké divize nedošla řada. Tady vidíte, přátelé, krásný příklad z praxe o tom, jak je možné se zabývat hloupostmi a nevidět pro ně důležitá čísla.
Stát nebo se hýbat?
Zajímavý článek o tom, jak předejít nebo vyřešit tyto situace napsal na webu Forbes Jeff Boss, bývalý příslušník speciálních jednotek. Například uvádí, že pod palbou je lepší jít jakýmkoliv směrem, než zůstat na místě. Tady bych rád dodal, že nesmíte stát v mlze na hřebeni Anapurny, ale kdo by se tam vydával s celou firmou, že?
Skvělé čtení na naše téma je také bajka z Ezopovy sbírky “O lišce a kočce”, která ovšem v českém prostředí není moc známá. Příběh popisuje setkání těchto roztomilých zvířátek a jejich rozhovor o tom, kolik různých triků a lstí každé z nich ovládá. Kočka skromně přizná, že umí jen jedno - vylézt na strom. Liška se vychloubá, že umí sto různých umění, která jí jistě vždy zachrání. Když se přiřítí lovci se psi, kočka skočí na strom a je v pohodě. Liška běží a běží a tak dlouho přemýšlí, kterou dovednost použít, až jí psi chytí a zadáví... Asi tak. Lepší vědět jednu věc pořádně, než sto, které neumíme použít.
Suma sumárum - čísla při řízení firmy určitě sledujme a dobře si rozmysleme, která opravdu potřebujeme a proč, jak často a kdo za ně zodpovídá. Pokud komplexitu sledovaných údajů rozvineme do nevídaných rozměrů (pod heslem: “vždyť přece musíme mít KPI na všechno”), s velkou pravděpodobností se nám stane, že pod závalem dat přestaneme tušit kde je sever. Pak už zbývá jen poslechnout si Svěrákovu a Smoljakovu hru “Dobytí severního pólu” (nebo že by ji napsal Jára Cimrman?), zasmát se, druhý den osekat sledovaná data o 50% a znovu najít správný směr.